Herman P. Schwan (7. srpna 1915 – 17. března 2005) se zapsal do historie jako vynikající biomedicínský inženýr a biofyzik. Ve vědeckém světě je s velkým respektem uznáván jako samotný „zakladatel biomedicínského inženýrství“. Narodil se v německých Cáchách a svůj plodný život zakončil v americkém Radnoru ve státě Pensylvánie. Jeho průlomové výzkumy v oblasti interakce elektromagnetických polí s biologickými tkáněmi formovaly bezpečnostní předpisy, z nichž moderní elektrotechnika čerpá do dnešních dnů.
Rodinné zázemí a akademické začátky v Německu
Herman P. Schwan vyrůstal v prostředí, které bylo hluboce ovlivněno vědou a vzděláním. Jeho otec Wilhelm působil jako učitel přírodních věd a matematiky, zatímco matka Meta byla učitelkou fyziky. Není tedy překvapením, že mladý Herman ve fyzice a matematice odjakživa vynikal. V roce 1934 s vyznamenáním absolvoval německé gymnázium v Göttingenu.
Zde také nejprve pokračoval ve studiu matematiky, fyziky a inženýrství, na které později navázal studiem biofyziky ve Frankfurtu. Pod vedením profesora Borise Rajewského získal hned dva doktorské tituly (PhD) na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem – první z fyziky v roce 1940 a druhý z biofyziky v roce 1946.
Cesta do Ameriky a formování nového oboru
Mezi lety 1937 a 1947 působil Schwan jako výzkumník v prestižním Institutu Maxe Plancka pro biofyziku ve Frankfurtu. Zásadním zlomovým okamžikem se pro něj stal rok 1947, kdy emigroval do Spojených států amerických a přijal pozici na lékařské fakultě University of Pennsylvania.
Právě v USA zásadně přispěl k rozvoji a etablování tehdy nově vznikajícího oboru biomedicínského inženýrství. Dokázal pro tento obor vypracovat vůbec první doktorský studijní program. Během své neobyčejně bohaté akademické dráhy napsal více než 300 odborných technických prací a uspořádal nespočet přednášek.
Přelomové objevy v biofyzice a bezpečnostní normy
Schwan je celosvětově nejvíce proslulý svými biofyzikálními studiemi, které se detailně věnovaly elektrickým vlastnostem buněk a tkání. Významnou část své práce zasvětil netepelným mechanismům, kterými elektromagnetická pole působí na biologické systémy. Mezi jeho nejdůležitější a nejinovativnější vědecké milníky patří:
• Objev velkých nízkofrekvenčních dielektrických disperzí, které se nacházejí v biologickém materiálu.
• Průkopnický výzkum elektricky indukovaných sil, které působí přímo na buňky.
• Jako jeden z vůbec prvních vědců rozpoznal a definoval možná zdravotní rizika neionizujících elektromagnetických polí.
Z hlediska praktické elektrotechniky je naprosto stěžejní jeho návrh z roku 1953. Tehdy navrhl americkému námořnictvu revoluční bezpečný limit pro vystavení lidského organismu mikrovlnné energii. Tato hodnota, stanovená na 100 W/m² a založená na podrobné tepelné analýze, se stala přímým základem pro současné bezpečnostní standardy IEEE C95.1, které jsou dodnes celoplošně využívány v celém západním světě.
Prestižní ocenění a trvalý odkaz pro další generace
Za svůj mimořádný vědecký přínos získal Schwan celou řadu nejvyšších mezinárodních poct. Zahrnují například Achievement Award filadelfské sekce Institutu rádiových inženýrů (1962), Cenu W. J. Morlocka od institutu IEEE (1967) nebo Cenu Borise Rajewského za biofyziku z roku 1974. V roce 1980 obdržel americkou cenu pro starší vědce od Nadace Alexandera von Humboldta.
V roce 1983 mu byla udělena prestižní medaile Thomase Edisona (IEEE Edison Medal) a stal se také prvním laureátem ocenění d'Arsonval Award (1985), které uděluje Bioelectromagnetics Society. Byl zvolen členem americké Národní akademie inženýrství (National Academy of Engineering), stal se členem IEEE i AAAS a působil jako zahraniční vědecký člen Společnosti Maxe Plancka.
O tom, jak hlubokou stopu ve vědě zanechal, svědčí i fakt, že od roku 2001 je na jeho počest udělována Cena Hermana P. Schwana. Tu jednou za tři roky společně předávají Mezinárodní konference elektrické bioimpedance (ICEBE) a Mezinárodní společnost pro elektrickou bioimpedanci (ISEBI). Mezi její laureáty patří přední světoví odborníci, jako dr. Ron Pethig (Velká Británie, 2001), dr. Brian Brown (Velká Británie, 2004), dr. Eberhardt Gersing (Německo, 2007), dr. Sverre Grimnes (Norsko, 2010), dr. David Holder (Velká Británie, 2013) a dr. Jan H. Meijer (Nizozemsko, 2016).